guano »
pokud takový puzení nemáš a baví tě hlavně interakce s odrostlejším dítětem, je otázka, zda má smysl pouštět se do případnýho utrpení jen kvůli vidině, že jednou možná něco... .)) (zároveň tu pak ale samozřejmě visí to, že nevíš, dokud se to nebude dít, no)
no, já pochopitelně nevim, jak žiješ a jak co máš, ale ta výchozí pozice, o který píšeš, docela budí rozpaky. zase - moje představa je, že buď má někdo puzení, a tak hledá někoho, kdo mu s tim "pomůže", nebo je někdo odhodlanější/nebo to dokonce vznikne až tehdy, když pociťuje dostatečnou podporu partnera. že se někomu líbí představa společného dítka, vize dupaček, bezzubý úsměv mazající prořvané noci, ukazování písmenek, výlety, nevim.
u vás to navíc narušuje už jedno jeho dítě, se kterym nevycházíš, a děsí tě představa, že bys na to vše zůstala sama. když si k tomu přihodíš okolní rozvody a znechucení cizím nabalenym miminem se znuděnejma rodičema, je uděláno vše proto, aby veškerý úvahy ani nedostaly prostor.D
jak jsem psala, mně osobně se víc líbí představa, že něco třeba někdy naučim děti kamarádek, což má dost daleko od průběžnýho přebalování nebo řešení špatnýho prospěchu. brrr. zároveň mi přijde hezký, když mi student řiká, že dceři koupili tříkolku, a jinej, že byli v zoo. nebo když vidim, jak děti kamarádů začínaj chodit. občas sice jsem svědkem nějakýho wtf výlevu v mhd nebo na ulici, ale většinou vidim lidi s kočárkem, co jsou v pohodě.
nevim no, psycholožka amatérka lvl miliarda, ale i to, že píšeš, ač jakoby ve srandě, že "jsi ženská k ničemu", o něčem vypovídá, všechny ty pochybnosti... zkrátka spousta skvělýho materiálu někam na terapii (ostatně jako snad každej)!!