Lidumil Všehomír »
Včerejší cesta probíhala bez problémů a kontrol až na maďarsko-chrovatskou hranici. Před pátou ráno jsme byli na přechodu Letenye. Tam jsme se setkali s bandou celníků, jimž velela velmi nepříjemná gestapačka. Na férku nás tam otočili, fuck you a nazdar. Pak jsme se rozhodli jet na východ. Nejdřív jsme se motali v pohraničních polních cestách a já se už málem brodil močály s Edou v nosítku. Nakonec jsme se naštěstí rozhodli, že zkusíme přechod Barcs. Co čert nechtěl asi 12 kilometrů od něj jsme najeli se sharanem na dlažební kostku a bouchli zadní kolo. Rozjela se tedy další anabáze s asistenční službou české pojišťovny. Pomalu už jsme mysleli, že nám Chorvatsko není souzeno a letos skejsneme na Balatonu. Ve vesnici, kde se nám to stalo, se k nám ještě seběhla hromada lidí a všichni nám začali hustit něco maďarsky ... nikdo z nich nevládl německy ani anglicky, ale každý měl kamaráda, který nám kolo vymění. Nakonec jsme se domluvili přes obrázky a pantomimu a všem se nám jim podařilo vysvětlit, že to již máme vyřešené. V půl jedenácté přijel pán, který nám auto odtáhl asi 100 km do vnitrozemí, kde měli gumu správné velikosti. Jazyky také nevládl, ale naštěstí jsme byli již rozcvičení z předtím. Když jsme byli mobilní, vyrazili jsme zpět na Barcs. Cestou jsme potkávali akorát traktory a provoz byl řídký. Začala nám svítat naděje. Přijeli jsme na celnici a tam na nás byla zprvu samotná paní. Vysvětlil jsem ji zevrubně situaci, volala šéfovi a ten řekl "ne". Řekl jsem jí, že máme zaplacenou dovolenou, že nás už od jednoho přechodu vrátili, a že bych to potřeboval vyřešit, zda by my s tím pomohla. Opět volala šéfovi, a ten řekl "ne". Tak jsem řek, že se zkusím spojit s konzulátem (konzulát je na hranicích kouzelné slovo :) ). Zavolal jsem tam, a řekl že bychom potřebovali jet do chorvatska a co s tím. Konzulát však může vystavit za 1500 jen doklad pro cestu domů, nicméně i tak by to záleželo na celnících, zda nás pustí s tímto dokladem dál - a pro doklad bychom museli jet zpět do Budapešti. Začala další vlna huštění, zda by nás tedy jakože pustili, kdybychom měli papír. Mezitím se překládali věci do auta pro pokračujivší skupinu,Terka brečela a u budky se slezlo dalších asi 8 lidí a všichni diskutovali o tom, co jsem tam vytvořil ... :) Nakonec řekli, že nás pustí a ať si to vyřídíme s chorvaty .... následovala sláva a málem bouchalo šampaňské .... to trvalo než jsme ujeli dalších cca 500 metrů - k hranici s chorvatským celníkem, kterou jsme už nečekali. Všichni zcepeněli ... první auto projelo. Eda do té doby žvatlal a vypadalo to pro nás bledě. K celníkovi jsem najel předním okýnkem, usmál se podal dva doklady, celník je jen přejel okem a mávl ... okamžitě jsem na to šlápl, a tím náš příběh o pašování Edy přes hranice skončil :) Dnes večer napíšu na ambasádu a vyřídím doklad na cestu domů, dobrodrůžo s pašováním bylo fajn, ale jedno stačilo ... nehledě na to, že nám to tu cestu pěkně protáhlo ... jdu odpočítat na pláž a číst si knihu :)