guano »
uri (1:20:44): právě, komunikace, vždyť mlčení na otázku je tak strašně frustrující a nepohneš se nikam. a "dej mi chvíli" mi přijde jako vstřícnej krok a kompromis. ale ovšem pozor, to předpokládá, že ten člověk něco pak fakt řekne. můj předchozí případ byl takovej, že nebude ani žádný za chvíli. prostě nerozumí sobě, proč dělá toto, co cejtí, co chce, jak můžu líp rozumět. narůstala ve mně frustrace, jediná reakce byla "neřeš to", "nedokážu o tom mluvit" nebo "tak na to nemysli, když tě to trápí". nebylo to myšleno zle, ale nedalo se to.
no a v tom aktuálním, co jsem tu vylila včera, byly reakce rychle nastartované, protože už se nakupilo potlačované zpruzení a otázky jsou otravné, příladně se taky neví.
já se hrozně snažim nedělat "scény", mam za sebou roky opravdu vyčerpávajících scén a hádek, takže mi přišlo jako vhodnější pojetí pokusit se k něčem mluvit v klidu a co je za čim.
jenže jsem zjistila, že co je pro mě běžný, tzn. mluvit o pocitech, snažit se chápat druhýho, pro druhý tak běžný neni.