matejcik »
hustý
jaká byla motivace k napsání? .e)
::R@keta >> Generation Web Vol.2>>
Píšete ? Pochlubte se..
poezie, povídky, říkanky, srandičky a citáty .)
Maxidejf »
sabu (19:40:57): dobry ;))
není pro kočky moc zdravý, což ho zaskočilo, a jednak bylo celkem draký -> drahý.
není pro kočky moc zdravý, což ho zaskočilo, a jednak bylo celkem draký -> drahý.
sabu »
Měl svoje kočky rád.
Možná to byla jediná dobrá věc, která se o něm v současné době dala říct, a jako všechny dobré věci, které se dají říct o člověku, měla svoje háčky, ale měl svoje kočky rád a to mu nikdo upřít nemohl.
Byl ze ztracený generace sedmdesát něco, která sice nebyla o nic ztracenější, než generace devadesát něco nebo osmdesát něco, ale ztracená byla rozhodně, hluboko mezi zasranejma zlatejma šedesátkama a šedivou hipsterskou současností.
Už asi deset let žil v zapomenutým koutě kraje, v chalupě, co patřila jeho rodičům, což většina jeho přátel považovala za dostatečný popis jeho osobnosti. Rád předstíral, že pohrdá těma povrchníma blbcema, co mají tu čest říkat si jeho kamarádi (ačkoliv většina z nich o něm posledních pár let mluvila radši jako o svým známým), ale byl pořád dost chytrej, aby věděl, že je to vlastně docela pravda.
To že byl tak chytrej pro něj vůbec bylo celkem na škodu, protože si díky tomu až moc dobře uvědomoval ubohost a zbytečnost svojí existence. Snažil se sice usilovně utopit svý IQ v rumu, ale s každou kocovinou přicházelo i otravný sebeuvědomění.
Jeho kočky z jeho lásky nebyly zrovna odvázaný. Myslely si o něm pravděpodobně, že je strašnej sráč, ale jako jediný (spolu s jeho rodičema) to nikdy neřekly nahlas. Občas si po večerech představoval, že jeho kočky najednou, z ničeho nic, můžou mluvit a celý vzteklý na něj ječej a prskaj.
„Ty sráči!“ zaječel mourovatej kocour.
„Víš, nevadí mi, že mi tak říkáte. Pořád lepší tohle, než přemoudřelý kecy malejch holek o promarněným potenciálu.“
„Jakej promarněnej potenciál? V životě si žádnej potenciál neměl, zmrde!“ zařve kocour a ostatní kočky se můžou umlátit smíchy.
„Dík... jsi fakt kámoš...“ řekne on a myslí to vážně.
Možná je fakt dobře, pomyslí si v těch chvílích, že svý kočky už pár let neviděl.
Když se na chatu přestěhoval, byl plnej myšlenek na milej život uprostřed krásný přírody, dny plný slunečních paprsků a čerstvýho vzduchu, oáza klidu s možností konečnýho uvědomění si sama sebe a nalezení vnitřní rovnováhy, splynutí s vesmírem, věčná nirvána a tak.
Byl zrovna po rozchodu s takovou tou holkou, o který si všichni myslí, že se s ní oženíte, takže fakt věřil těm naivním představám, který měl o svobodným životě, protože mu nic jinýho nezbývalo. To že to s ní bude na celej život si tehdy myslel i on a myslela si to i ona, ale potom, co se dozvěděla o tý rychlovce, kterou si totálně na sráče dal na hajzlech v hospodě s nějakou anonymní kozatou alkoholkou, přehodnotila to. Vždyť to nic neznamenalo, řekl jí tehdy, bylo to jen fyzický, vždyť přece víš, že tě opravdu miluju, neměla bys bejt tak úzkoprsá. Byl jsem ožralej, to mě myslím alepoň trochu omlouvá, dodal ještě tehdy.
Chcípni v pekle, sráči, řekla ona.
Tehdy si pořídil kočky. Nejen kočky, pořídil si i králíky, pár slepic a psa, německýho ovčáka, aby byl dostatečně spjatej s matkou přírodou. Ze stejnýho důvodu si na zahrádce před chatou pěstoval rajčata, kedlubny a trávu. Jenže po pár letech slepice pochcípaly na nějakou virózu, králíky všechny snědl a psa prodal tejden před výplatou za tři balíčky malborek.Zbyly mu jenom ty kočky.
Jenže kočky nebyly tak blbý, aby jim nedošlo, že pravděpodobnost, že je čeká stejnej osud jako psa je vysoká, a pravděpodobnost, že je potká stejnej osud jako králíky není o moc nižší. Nebyly blbý a tak zdrhly.
Ty kočky mu zlomily srdce snad ještě víc, než ta baba.
Uvařil si černý kafe dal si do něj bílej rum, zbytek z flašky, kterou mu přivezl jeden z jeho posledních přátel při jedný z jeho posledních návštěv. Byl to jeden z těch, který neměli zapotřebí komentovat ten šílenej bordel, kterej zaplňoval půlku chalupy a za ta léta, kdy pomalu narůstal, už si začal žít svým vlastním životem. Byly to hromady špinavýho prádla a nádobí, sem tam nějakej vajgl, noviny, šrouby, dráty a věci, o kterejch už ani sám nevěděl, k čemu kdysi sloužily. Občas si říkal, že by fakt rád uklidil, ale strach z neznámého byl skoro tak velkej, jako strach z koček. Bordel sice trochu smrděl, ale zatím se mu to celkem dařilo odvětrávat a navíc on i jeho kámoš byli silní kuřáci, takže jejich čichový buňky byly značně nedokonalý. Úplně ožralej se tehdy tomu klukovi svěřil, že ví, že je sráč, ale neví co s tím. „Vždyť všichni jsme takový malý sráči!“ zanotoval kámoš písničku od zapomenutý punkový dívčí kapely. „Snad jen ty kočky, to je fakt brutální.“ řekl a usnul na stole.
Když mu první kočky utekly, pořídil si asi po měsíci další. Došlo mu, jaké důvody mohly mít kočky k útěku a s těžkým srdcem je po čase, stejně jako svojí bejvalou, pochopil a odpustil jim. Odpustil jim všem. Měl zrovna takový osamělý období, když si je pořídil, nechtěl se moc bavit s žádnejma lidma, ale s někým si promluvit potřeboval, promluvit si o tom, co se děje s jeho duší a co prožívá ve svém nitru. No a tak to schytaly ty kočky. Zvládaly ty jeho kecy poslouchat docela dlouho, ale byla to fakt snůška krávovin a nic nejde vydržet věčně a tak nakonec zdrhly taky. Kudla do zad, myslel si, když zase zůstal sám a tentokrát se z tý zrady vzpamatovával asi čtvrt roku.
Nalíval jim mlíko a sypal granule každej den ráno, teda, pokud vstal a nezapomněl na to. Časem jim začal mlíko ředit vodou, jednak se někde dočetl, že mlíko není pro kočky moc zdravý, což ho zaskočilo, a jednak bylo celkem draký. I on sám začal pít vinné střiky. Hodně poslední dobou četl, navracelo mu to část vlastní hrdosti a navíc vždycky s oblibou prohlašoval, že kdo nečte, ten blbne. Možná to byla pravda, ale rozhodně to neznamenalo, že ho čtení před blbnutím zachrání. Ale každopádně s vychlazeným pivem, cigárkem a rozečteným Dostojevským si při západu slunce na zápraží připadal krásně. Možná to byly ty nejkrásnější chvíle jeho života. Až na občasné vřeštění koček. To dovedlo pokazit tu atmosféru.
Když si potřetí pořídil kočky, říkal si, do třetice všeho dobrého! A zlého, dodaly vždycky zlomyslně jeho druhé myšlenky. Rozhodl se ale, že další zradu od svých nejbližších už by nemusel zvládnout a že podobnou věc už nedopustí. Byl by hlupák, kdyby se nepoučil ze zkušenosti. Tentokrát kočkám žádnou možnost útěku nedal. Vyklidil pro ně jednu celou místnost v domě, tu největší, zařídil jim ji tak, aby se v ní cítily co nejlépe a zavřel je tam. Často si s nima chodil hrát, obzvlášť dokud to byla ještě koťata. Všechny je pojmenoval po postavách ze svých oblíbenejch ruskejch románů. Jeho konání mu nepřišlo nějak zlé, vždyť kočky, které žijí s lidmi ve městech v bytě, taky nijak netrpí. Nejdřív taky kočky pouštěl po celé chalupě a zavíral je jen na noc, neboť kočky si navykly přecházet mu přes obličej, když spal, což si vykládal jako projev náklonnosti.
Když měl ta horší období svého maniodepresivního života, nepouštěl kočky dlouho ven. Kočky už odrostly a nebyly zdaleka tak roztomilé, jako kdysi. Jelikož je nikdy nenaučil chodit na písek, kálely tam, kde je zrovna napadlo a nedělaly si s tím moc hlavu. Když se jim snažil vyčinit, jen na něj prskaly, a nebo ho ignorovaly a odcházely se vztyčenou hlavou i ocasem ven. Navíc je nevykastroval a tak se začaly množit. Měl příliš dobré srdce na to, aby koťata utopil, tak se smířil s tím, že je jich prostě víc a pouštěl je ven z pokoje čím dál tím míň. Vždycky když pak přišel za nimi, kočky na něj jenom vrčely, prskaly, pokoušely se o útěk. Když se pak jednou při svojí vzácné návštěve pokusil pohladit Kareninu, poškrábala mu ruce tak, že na další návštěvy rezignoval. Se zafáčovanýma rukama pak týden prochlastal a na krmení koček si ani nevzpomněl. Možná je podvědomě chtěl vytrestat. Když pak se strašnou kocovinou vyšel na zápraží, aby si dal kafe a zapálil si, sedl si na lavici a natáhl nohy před sebe. Když ho kočky oknem spatřily, začaly šíleně ječet a bušit tlapičkami o sklo. Domlouval jim, ale nepřestávaly, dokud ze zápraží neodešel. Byl z toho nešťastný natolik, že nakonec kočkám zvenčí zabednil okna, aby ho neviděly a přestěhoval se do nejvzdálenějšího pokoje.
Kočky od té doby neviděl.
Od té doby už uplynulo pár let. Už nikdy za kočkami nešel, vždycky jen pootevřel dveře a šoupl jim dovnitř koštětem misku se žrádlem a pitím. Občas uvažoval o tom, že by je prostě pustil ven do přírody, ale nedovolilo mu to jednak jeho pyšné ego a strach ze samoty, ale také strach ze samotných koček. Za těch pár let, říkal si, co se z nich mohlo stát? Kolik jich tam vůbec je? Věděl že žijí, zvuky které se čas od času ozývaly z pokoje mu to dávaly dost značně najevo, zároveň mu také dávaly důvod, proč kočky nepropustit. Mohl by je taky nechat vyhladovět, ale byl to přeci jenom dobrý člověk a něco takového by živému tvoru neudělal.Natož tolika živým tvorům. Navíc mu bylo jasné, že kočky by se začaly požírat navzájem a několik let by se stejně problému nezbavil.
Několikrát už byl téměř rozhodnutý se sebou něco udělat. Našel si lepší práci, začal se stýkat s lidmi, začal vyklízet ten monstrózní mysteriózní bordel. Ale návrat do normálního života mu nikdy nevyšel. Jak má člověk začít od znova, zoufal si, když žije v domě s pokojem plným pološílených zmutovaných koček? Měl pravdu.
V noci se mu zdál hrozný sen. Všechny kočky, s krvavýma očima a zježenou vypelichanou srstí byly u něj v pokoji, bylo jich tolik, že se tam ani nevešly a nejmenší koťata musela koukat dveřmi. Ty nejstarší, které si ještě pamatoval jménem, seděly u něj na posteli, seděli mu na rukách a na nohou a něchtěly ho pustit.
„Drž ho pořádně, zmrda.“ řekl Solenyj s natrženým uchem, který mu seděl na hrudníku. „Celý léta sním o tom, až jednou ten sráč zapomene zamknout dveře. Dočkali jsme se.“
„Sežerem mu obličej!“ křičela koťata od dveří.
„O tom jsem snil taky.“ ušklíbl se Solenyj, přesedl si k jeho hlavě a hrubým jazykem mu olízl obličej. Z jeho smradlavýho dechu se mu udělalo nevolno.
„Ser na něj. Přijdem si pro něj později, chci jít ven. Chci jít mladejm ukázat, jak vypadá hvězdný nebe.“ prohlásila Maslovova, sedící na jeho pravém předloktí a švihla ocasem.
„Vydrželi jsme to šest let, vydržíme to ještě chvíli. Ten sráč musí zaplatit.“
„Pojďte děti, konečně pořádná večeře!“ Křikl Karamazov na kočky kolem. Začaly se kolem něj s mňoukáním shlukovat.
„Kdo přijde první, má jeho koule!“
Celý zpocený se probudil. Bylo už ráno.
Musí je pustit. S tímhle nemůže už dál žít. Bylo na čase sebrat odvahu a udělat to, co měl udělat už dávno. Oblékl si rybářskej oblek a vzal si včelářskou přilbu, kterou kdysi vytáhl z bordelu. Zavřel všechny dveře krom vchodových. Bylo ticho, tak jako pokaždé brzo ráno. Ještě si zapálil cigáro a dal si panáka, na kuráž a vydal se ke kočičímu pokoji.
Nadechl se.
Vydechnul.
Otočil klíčem.
Zmáčknul kliku.
Kočky byly pryč.
Možná to byla jediná dobrá věc, která se o něm v současné době dala říct, a jako všechny dobré věci, které se dají říct o člověku, měla svoje háčky, ale měl svoje kočky rád a to mu nikdo upřít nemohl.
Byl ze ztracený generace sedmdesát něco, která sice nebyla o nic ztracenější, než generace devadesát něco nebo osmdesát něco, ale ztracená byla rozhodně, hluboko mezi zasranejma zlatejma šedesátkama a šedivou hipsterskou současností.
Už asi deset let žil v zapomenutým koutě kraje, v chalupě, co patřila jeho rodičům, což většina jeho přátel považovala za dostatečný popis jeho osobnosti. Rád předstíral, že pohrdá těma povrchníma blbcema, co mají tu čest říkat si jeho kamarádi (ačkoliv většina z nich o něm posledních pár let mluvila radši jako o svým známým), ale byl pořád dost chytrej, aby věděl, že je to vlastně docela pravda.
To že byl tak chytrej pro něj vůbec bylo celkem na škodu, protože si díky tomu až moc dobře uvědomoval ubohost a zbytečnost svojí existence. Snažil se sice usilovně utopit svý IQ v rumu, ale s každou kocovinou přicházelo i otravný sebeuvědomění.
Jeho kočky z jeho lásky nebyly zrovna odvázaný. Myslely si o něm pravděpodobně, že je strašnej sráč, ale jako jediný (spolu s jeho rodičema) to nikdy neřekly nahlas. Občas si po večerech představoval, že jeho kočky najednou, z ničeho nic, můžou mluvit a celý vzteklý na něj ječej a prskaj.
„Ty sráči!“ zaječel mourovatej kocour.
„Víš, nevadí mi, že mi tak říkáte. Pořád lepší tohle, než přemoudřelý kecy malejch holek o promarněným potenciálu.“
„Jakej promarněnej potenciál? V životě si žádnej potenciál neměl, zmrde!“ zařve kocour a ostatní kočky se můžou umlátit smíchy.
„Dík... jsi fakt kámoš...“ řekne on a myslí to vážně.
Možná je fakt dobře, pomyslí si v těch chvílích, že svý kočky už pár let neviděl.
Když se na chatu přestěhoval, byl plnej myšlenek na milej život uprostřed krásný přírody, dny plný slunečních paprsků a čerstvýho vzduchu, oáza klidu s možností konečnýho uvědomění si sama sebe a nalezení vnitřní rovnováhy, splynutí s vesmírem, věčná nirvána a tak.
Byl zrovna po rozchodu s takovou tou holkou, o který si všichni myslí, že se s ní oženíte, takže fakt věřil těm naivním představám, který měl o svobodným životě, protože mu nic jinýho nezbývalo. To že to s ní bude na celej život si tehdy myslel i on a myslela si to i ona, ale potom, co se dozvěděla o tý rychlovce, kterou si totálně na sráče dal na hajzlech v hospodě s nějakou anonymní kozatou alkoholkou, přehodnotila to. Vždyť to nic neznamenalo, řekl jí tehdy, bylo to jen fyzický, vždyť přece víš, že tě opravdu miluju, neměla bys bejt tak úzkoprsá. Byl jsem ožralej, to mě myslím alepoň trochu omlouvá, dodal ještě tehdy.
Chcípni v pekle, sráči, řekla ona.
Tehdy si pořídil kočky. Nejen kočky, pořídil si i králíky, pár slepic a psa, německýho ovčáka, aby byl dostatečně spjatej s matkou přírodou. Ze stejnýho důvodu si na zahrádce před chatou pěstoval rajčata, kedlubny a trávu. Jenže po pár letech slepice pochcípaly na nějakou virózu, králíky všechny snědl a psa prodal tejden před výplatou za tři balíčky malborek.Zbyly mu jenom ty kočky.
Jenže kočky nebyly tak blbý, aby jim nedošlo, že pravděpodobnost, že je čeká stejnej osud jako psa je vysoká, a pravděpodobnost, že je potká stejnej osud jako králíky není o moc nižší. Nebyly blbý a tak zdrhly.
Ty kočky mu zlomily srdce snad ještě víc, než ta baba.
Uvařil si černý kafe dal si do něj bílej rum, zbytek z flašky, kterou mu přivezl jeden z jeho posledních přátel při jedný z jeho posledních návštěv. Byl to jeden z těch, který neměli zapotřebí komentovat ten šílenej bordel, kterej zaplňoval půlku chalupy a za ta léta, kdy pomalu narůstal, už si začal žít svým vlastním životem. Byly to hromady špinavýho prádla a nádobí, sem tam nějakej vajgl, noviny, šrouby, dráty a věci, o kterejch už ani sám nevěděl, k čemu kdysi sloužily. Občas si říkal, že by fakt rád uklidil, ale strach z neznámého byl skoro tak velkej, jako strach z koček. Bordel sice trochu smrděl, ale zatím se mu to celkem dařilo odvětrávat a navíc on i jeho kámoš byli silní kuřáci, takže jejich čichový buňky byly značně nedokonalý. Úplně ožralej se tehdy tomu klukovi svěřil, že ví, že je sráč, ale neví co s tím. „Vždyť všichni jsme takový malý sráči!“ zanotoval kámoš písničku od zapomenutý punkový dívčí kapely. „Snad jen ty kočky, to je fakt brutální.“ řekl a usnul na stole.
Když mu první kočky utekly, pořídil si asi po měsíci další. Došlo mu, jaké důvody mohly mít kočky k útěku a s těžkým srdcem je po čase, stejně jako svojí bejvalou, pochopil a odpustil jim. Odpustil jim všem. Měl zrovna takový osamělý období, když si je pořídil, nechtěl se moc bavit s žádnejma lidma, ale s někým si promluvit potřeboval, promluvit si o tom, co se děje s jeho duší a co prožívá ve svém nitru. No a tak to schytaly ty kočky. Zvládaly ty jeho kecy poslouchat docela dlouho, ale byla to fakt snůška krávovin a nic nejde vydržet věčně a tak nakonec zdrhly taky. Kudla do zad, myslel si, když zase zůstal sám a tentokrát se z tý zrady vzpamatovával asi čtvrt roku.
Nalíval jim mlíko a sypal granule každej den ráno, teda, pokud vstal a nezapomněl na to. Časem jim začal mlíko ředit vodou, jednak se někde dočetl, že mlíko není pro kočky moc zdravý, což ho zaskočilo, a jednak bylo celkem draký. I on sám začal pít vinné střiky. Hodně poslední dobou četl, navracelo mu to část vlastní hrdosti a navíc vždycky s oblibou prohlašoval, že kdo nečte, ten blbne. Možná to byla pravda, ale rozhodně to neznamenalo, že ho čtení před blbnutím zachrání. Ale každopádně s vychlazeným pivem, cigárkem a rozečteným Dostojevským si při západu slunce na zápraží připadal krásně. Možná to byly ty nejkrásnější chvíle jeho života. Až na občasné vřeštění koček. To dovedlo pokazit tu atmosféru.
Když si potřetí pořídil kočky, říkal si, do třetice všeho dobrého! A zlého, dodaly vždycky zlomyslně jeho druhé myšlenky. Rozhodl se ale, že další zradu od svých nejbližších už by nemusel zvládnout a že podobnou věc už nedopustí. Byl by hlupák, kdyby se nepoučil ze zkušenosti. Tentokrát kočkám žádnou možnost útěku nedal. Vyklidil pro ně jednu celou místnost v domě, tu největší, zařídil jim ji tak, aby se v ní cítily co nejlépe a zavřel je tam. Často si s nima chodil hrát, obzvlášť dokud to byla ještě koťata. Všechny je pojmenoval po postavách ze svých oblíbenejch ruskejch románů. Jeho konání mu nepřišlo nějak zlé, vždyť kočky, které žijí s lidmi ve městech v bytě, taky nijak netrpí. Nejdřív taky kočky pouštěl po celé chalupě a zavíral je jen na noc, neboť kočky si navykly přecházet mu přes obličej, když spal, což si vykládal jako projev náklonnosti.
Když měl ta horší období svého maniodepresivního života, nepouštěl kočky dlouho ven. Kočky už odrostly a nebyly zdaleka tak roztomilé, jako kdysi. Jelikož je nikdy nenaučil chodit na písek, kálely tam, kde je zrovna napadlo a nedělaly si s tím moc hlavu. Když se jim snažil vyčinit, jen na něj prskaly, a nebo ho ignorovaly a odcházely se vztyčenou hlavou i ocasem ven. Navíc je nevykastroval a tak se začaly množit. Měl příliš dobré srdce na to, aby koťata utopil, tak se smířil s tím, že je jich prostě víc a pouštěl je ven z pokoje čím dál tím míň. Vždycky když pak přišel za nimi, kočky na něj jenom vrčely, prskaly, pokoušely se o útěk. Když se pak jednou při svojí vzácné návštěve pokusil pohladit Kareninu, poškrábala mu ruce tak, že na další návštěvy rezignoval. Se zafáčovanýma rukama pak týden prochlastal a na krmení koček si ani nevzpomněl. Možná je podvědomě chtěl vytrestat. Když pak se strašnou kocovinou vyšel na zápraží, aby si dal kafe a zapálil si, sedl si na lavici a natáhl nohy před sebe. Když ho kočky oknem spatřily, začaly šíleně ječet a bušit tlapičkami o sklo. Domlouval jim, ale nepřestávaly, dokud ze zápraží neodešel. Byl z toho nešťastný natolik, že nakonec kočkám zvenčí zabednil okna, aby ho neviděly a přestěhoval se do nejvzdálenějšího pokoje.
Kočky od té doby neviděl.
Od té doby už uplynulo pár let. Už nikdy za kočkami nešel, vždycky jen pootevřel dveře a šoupl jim dovnitř koštětem misku se žrádlem a pitím. Občas uvažoval o tom, že by je prostě pustil ven do přírody, ale nedovolilo mu to jednak jeho pyšné ego a strach ze samoty, ale také strach ze samotných koček. Za těch pár let, říkal si, co se z nich mohlo stát? Kolik jich tam vůbec je? Věděl že žijí, zvuky které se čas od času ozývaly z pokoje mu to dávaly dost značně najevo, zároveň mu také dávaly důvod, proč kočky nepropustit. Mohl by je taky nechat vyhladovět, ale byl to přeci jenom dobrý člověk a něco takového by živému tvoru neudělal.Natož tolika živým tvorům. Navíc mu bylo jasné, že kočky by se začaly požírat navzájem a několik let by se stejně problému nezbavil.
Několikrát už byl téměř rozhodnutý se sebou něco udělat. Našel si lepší práci, začal se stýkat s lidmi, začal vyklízet ten monstrózní mysteriózní bordel. Ale návrat do normálního života mu nikdy nevyšel. Jak má člověk začít od znova, zoufal si, když žije v domě s pokojem plným pološílených zmutovaných koček? Měl pravdu.
V noci se mu zdál hrozný sen. Všechny kočky, s krvavýma očima a zježenou vypelichanou srstí byly u něj v pokoji, bylo jich tolik, že se tam ani nevešly a nejmenší koťata musela koukat dveřmi. Ty nejstarší, které si ještě pamatoval jménem, seděly u něj na posteli, seděli mu na rukách a na nohou a něchtěly ho pustit.
„Drž ho pořádně, zmrda.“ řekl Solenyj s natrženým uchem, který mu seděl na hrudníku. „Celý léta sním o tom, až jednou ten sráč zapomene zamknout dveře. Dočkali jsme se.“
„Sežerem mu obličej!“ křičela koťata od dveří.
„O tom jsem snil taky.“ ušklíbl se Solenyj, přesedl si k jeho hlavě a hrubým jazykem mu olízl obličej. Z jeho smradlavýho dechu se mu udělalo nevolno.
„Ser na něj. Přijdem si pro něj později, chci jít ven. Chci jít mladejm ukázat, jak vypadá hvězdný nebe.“ prohlásila Maslovova, sedící na jeho pravém předloktí a švihla ocasem.
„Vydrželi jsme to šest let, vydržíme to ještě chvíli. Ten sráč musí zaplatit.“
„Pojďte děti, konečně pořádná večeře!“ Křikl Karamazov na kočky kolem. Začaly se kolem něj s mňoukáním shlukovat.
„Kdo přijde první, má jeho koule!“
Celý zpocený se probudil. Bylo už ráno.
Musí je pustit. S tímhle nemůže už dál žít. Bylo na čase sebrat odvahu a udělat to, co měl udělat už dávno. Oblékl si rybářskej oblek a vzal si včelářskou přilbu, kterou kdysi vytáhl z bordelu. Zavřel všechny dveře krom vchodových. Bylo ticho, tak jako pokaždé brzo ráno. Ještě si zapálil cigáro a dal si panáka, na kuráž a vydal se ke kočičímu pokoji.
Nadechl se.
Vydechnul.
Otočil klíčem.
Zmáčknul kliku.
Kočky byly pryč.
medved »
skvěle, tak až vyjde a budeš někde v ČR, dej vědět, navzájem si je podepíšeme, a případně bysme to mohli i oslavit...:-)
shiloh »
kdyby nekdo chtel na kindle a 31. bude i paperback, mam tam jednu povidku ;)
http://www.amazon.com/dp/B00G1PXDCK/ref=rdr_kindle_ext_tmb
http://www.amazon.com/dp/B00G1PXDCK/ref=rdr_kindle_ext_tmb
medved »
Pro vás cokoliv...:-)) takže až budete mít cestu do Prahe, dejte vědět, a nějak to zařídíme.
shiloh »
medved (18:07:12): tak za podpis a venovani bych byla rada! :) ale zase nevim, kdy se vubec dostanu do prahy
medved »
ok, jestli budeš chtít, tak ti výtisk seženu (a nejen tobě, komukoliv ;-)) za 80,- Kč, jinak je doporučená cena cca 170,- Kč. díky předem za podporu, u tohohle dílka jde jen o to, aby se zaplatila tiskárna, což snad bude, dle ohlasů. A navíc jako bonus dostaneš podpis i s věnováním, a to se prostě vyplatí! :-)
shiloh »
medved (20:22:51): jak budu doma, tak si to koupim, i kdyz vodak fakt nejsem, ale podporovat se musi! :)
medved »
Vyšla mi povídka Čenda a Barel v týhle knížce... prvotina, možná ještě něco napíšu, možná už nikdy nic, ale udělalo mi to hroznou radost... a jestli napíšu román, tak si fakt začnu řikat spisovatel...:-))
Sleepy »
Reader discretion advised :D
Moje o šéfovi, který mi nedal vědět o změně a já makal zbytečně
dva dny v piči, dva dny v piči,
toho hanze zabijem.
Ten chlap , ten mi nervy ničí,
Hřeby pálku pobijem.
Zítra na něj vletím z rána,
a udělám bububu.
Strčím pálku do análku,
k tomu mu dám přes hubu...
Reader discretion advised :D
Moje o šéfovi, který mi nedal vědět o změně a já makal zbytečně
dva dny v piči, dva dny v piči,
toho hanze zabijem.
Ten chlap , ten mi nervy ničí,
Hřeby pálku pobijem.
Zítra na něj vletím z rána,
a udělám bububu.
Strčím pálku do análku,
k tomu mu dám přes hubu...
sabu »
Tak další, v poslední době jsem nějak produktivní a chci se o to dělit se světem!:D
Tu chvíli zalila bych do jantaru
když kdesi v kopcích, kdysi nad ránem
nebe bylo ta nejkrásnější barva
a dva cizinci skláněli se nad ohněm
Měla jsem
smazat prstem každou tvoji jizvu
a vtisknout ti polibek na skráně
a nechat v tichu zpívat ptáky
a nechat noc prokrvit se jantarem
Ale nebe bylo ta nejkrásnější barva
a tuhle chvíli rozpustilo ráno
Protože noc je dobrý sluha,
ale zlý pán.
Tu chvíli zalila bych do jantaru
když kdesi v kopcích, kdysi nad ránem
nebe bylo ta nejkrásnější barva
a dva cizinci skláněli se nad ohněm
Měla jsem
smazat prstem každou tvoji jizvu
a vtisknout ti polibek na skráně
a nechat v tichu zpívat ptáky
a nechat noc prokrvit se jantarem
Ale nebe bylo ta nejkrásnější barva
a tuhle chvíli rozpustilo ráno
Protože noc je dobrý sluha,
ale zlý pán.
sabu »
edna z posledních...
Už se nechcem nikdy vracet
tam kde nám bylo mizerně,
zpívali bardi při mém narození
tak proč se pořád vracím
do té stejné řeky
a kráčím hlouběji proti proudu
dokud mi voda nezaplaví ústa?
/snad abych nemohla dál křičet/
Tak ve dvě ráno
v hodinu mezi psem a vlkem
sčítám svoje chyby
a odečítám cigarety
násobeno tebou ve tvých slabých chvilkách
děleno tím, co je mezi nocí a dnem
rovno je tomu, kolik mi zbývá sil
méně nebo rovno, pane kouzelníku
spasiteli potřebných
/ignorante/
I kdybych byla krásná
nechci být jen krásnou asistentkou
I kdybych byla chytřejší
nevím kým chci být
A zítra večer zas smočím prsty ve studené řece
A možná nechám proud unášet mě pryč
A přesto
nikdo z nás nebude šťastný
Už se nechcem nikdy vracet
tam kde nám bylo mizerně,
zpívali bardi při mém narození
tak proč se pořád vracím
do té stejné řeky
a kráčím hlouběji proti proudu
dokud mi voda nezaplaví ústa?
/snad abych nemohla dál křičet/
Tak ve dvě ráno
v hodinu mezi psem a vlkem
sčítám svoje chyby
a odečítám cigarety
násobeno tebou ve tvých slabých chvilkách
děleno tím, co je mezi nocí a dnem
rovno je tomu, kolik mi zbývá sil
méně nebo rovno, pane kouzelníku
spasiteli potřebných
/ignorante/
I kdybych byla krásná
nechci být jen krásnou asistentkou
I kdybych byla chytřejší
nevím kým chci být
A zítra večer zas smočím prsty ve studené řece
A možná nechám proud unášet mě pryč
A přesto
nikdo z nás nebude šťastný