::R@keta >> Generation Web Vol.2>>

shiloh » medved (18:43:55): jasne :)

medved » paperback! uděláme čendž? :-))

shiloh » kdyby nekdo chtel na kindle a 31. bude i paperback, mam tam jednu povidku ;)



http://www.amazon.com/dp/B00G1PXDCK/ref=rdr_kindle_ext_tmb

medved » Pro vás cokoliv...:-)) takže až budete mít cestu do Prahe, dejte vědět, a nějak to zařídíme.

little_bobes » medved (18:07:12): podpis s věnováním bych bral :-)

shiloh » medved (18:07:12): tak za podpis a venovani bych byla rada! :) ale zase nevim, kdy se vubec dostanu do prahy

medved » ok, jestli budeš chtít, tak ti výtisk seženu (a nejen tobě, komukoliv ;-)) za 80,- Kč, jinak je doporučená cena cca 170,- Kč. díky předem za podporu, u tohohle dílka jde jen o to, aby se zaplatila tiskárna, což snad bude, dle ohlasů. A navíc jako bonus dostaneš podpis i s věnováním, a to se prostě vyplatí! :-)

shiloh » medved (20:22:51): jak budu doma, tak si to koupim, i kdyz vodak fakt nejsem, ale podporovat se musi! :)

medved » Vyšla mi povídka Čenda a Barel v týhle knížce... prvotina, možná ještě něco napíšu, možná už nikdy nic, ale udělalo mi to hroznou radost... a jestli napíšu román, tak si fakt začnu řikat spisovatel...:-))

Sleepy »
Reader discretion advised :D

Moje o šéfovi, který mi nedal vědět o změně a já makal zbytečně


dva dny v piči, dva dny v piči,
toho hanze zabijem.
Ten chlap , ten mi nervy ničí,
Hřeby pálku pobijem.

Zítra na něj vletím z rána,
a udělám bububu.
Strčím pálku do análku,
k tomu mu dám přes hubu...

uri » ja tomu nerozumim ')

sabu » Tak další, v poslední době jsem nějak produktivní a chci se o to dělit se světem!:D



Tu chvíli zalila bych do jantaru

když kdesi v kopcích, kdysi nad ránem

nebe bylo ta nejkrásnější barva

a dva cizinci skláněli se nad ohněm

Měla jsem

smazat prstem každou tvoji jizvu

a vtisknout ti polibek na skráně

a nechat v tichu zpívat ptáky

a nechat noc prokrvit se jantarem

Ale nebe bylo ta nejkrásnější barva

a tuhle chvíli rozpustilo ráno

Protože noc je dobrý sluha,

ale zlý pán.

Maxidejf » to je sice takovy smutne ladeny, ale moc pekny ;)

sabu » edna z posledních...

Už se nechcem nikdy vracet
tam kde nám bylo mizerně,
zpívali bardi při mém narození
tak proč se pořád vracím
do té stejné řeky
a kráčím hlouběji proti proudu
dokud mi voda nezaplaví ústa?
/snad abych nemohla dál křičet/
Tak ve dvě ráno
v hodinu mezi psem a vlkem
sčítám svoje chyby
a odečítám cigarety
násobeno tebou ve tvých slabých chvilkách
děleno tím, co je mezi nocí a dnem
rovno je tomu, kolik mi zbývá sil
méně nebo rovno, pane kouzelníku
spasiteli potřebných
/ignorante/

I kdybych byla krásná
nechci být jen krásnou asistentkou
I kdybych byla chytřejší
nevím kým chci být

A zítra večer zas smočím prsty ve studené řece
A možná nechám proud unášet mě pryč
A přesto
nikdo z nás nebude šťastný

Romero*OldMan » dal si ruce do kapes
vypadl mu z oka pes

Maxidejf » nasel sem povidku, co jsem napsal pred 5 lety! .) ... tehdy vznikla za jeden vecer a je zbytecne kratka a kdyz sem si to dneska cetl, tak bych to napsal uplne ale uplne jinak.. :) ... ale pripomina mi to dobu, kdy sem byl rozhodlej, ze chci psat povidky a mel sem este na veci cas ;)))
______________________________________

Seděl jsem na volném prostranství mezi budovami. Ostré slunce na mě nepálilo díky vlnitému plechu, který trčel z boku jedné stěny a vrhal dostatečný stín na stolek s židlí, kde jsem seděl. Přes ohradu vyrobenou z pletiva, nahoře opatřenou ostnatým drátem, jsem sledoval rozpálenou betonovou přistávací plochu pro nákladní loď třídy Xelea. Za touto plochou se do dáli mísila už jen vyprahlá poušť s horizontem.Život na téhle opuštěné spalovací stanici nestál za nic. Stanice za dob své dávné slávy dokázala spalovat až sedm tun odpadu za týden a vzniklou energií dobít jeden a půl tisíce energetických jednotek, které s oblibou používala Konfederace jako munici. Teď jsem tu jen já a nesnáším tuhle práci. Vlastně díky ní již delší čas nesnáším sám sebe. Možná by ta práce nebyla tak hrozná, kdybych tu nemusel spalovat mrtvá těla lidí , kteří zaplatili životem v téhle zatracené válce. Spaluji tu také jiné, pro válku nepotřebné věci, rozbitá zařízení z bojiště. Bohužel je válka, takže minimálně polovinu nákladu vždycky tvoří mrtví lidé. Fellen-neutrinová pec má tu výhodu, že dokáže veškerou hmotu přeměnit téměř na 74% jejího energetického potenciálu. Konfederační vláda sem zkrátka posílá skoro všechno. Někdy tak uvažuji, jestli ji vůbec řídí lidé a ne nějaký superpočítač bez jakýchkoliv emocí, kterému se to zdá jako výhodný způsob získání energie. Energie! Vypadá to, že je to to jediné, o co v téhle zatracené části vesmíru jde! Každé dva týdny přilétá nákladní loď plná “paliva“ a dvěma konfederačními vojáky, kteří vyloží materiál, prázdné články a zásoby a naloží články nabité. Dál už to bylo na mě, měl sem 14 dní na to, abych se toho všeho zbavil. Dokonce mě ti bastardi vymazali mojí identitu, nevěděl jsem proč a za co bojovat. Někdy mě tohle spolu s hroznou samotou v téhle díře dohánělo k šílenství. Nebyla tu pro mě žádná jiná možnost než být dobrovolně jejich otrokem.

Smířený s osudem jsem seděl za stolem a pozoroval, jak dlouho po poledni poušť začíná dostávat první tmavé červenožluté odlesky. Za pomoci levé ruky, na které chyběla výrazná část prsteníčku, jsem se napil vody. Ta poušť! Nemohl jsem od ní odpoutat svou mysl. Někde daleko za ní přece musí něco být. Něco jiného než tenhle prokletý život. Vzpomněl jsem si, jak jsem to jednou nevydržel (bylo to přibližně sedm měsíců od doby kdy jsem se tu poprvé probudil na studené chodbě v přízemí, nevědě, jak jsem se sem dostal) a hned potom co, jednou odletěla loď, jsem sbalil necelou polovinu mých zásob a pln naděje vyrazil na severovýchod. Zpět jsem se jako zázrakem dostal po jedenácti dnech vyčerpaný a s poslední lahví vody. Celý dvanáctý a třináctý den jsem prostonal. Nejspíš úpal. Za ten poslední den jsem samozřejmě nestihl spálit ani část z toho, co jsem měl. Čtrnáctého dne přiletěla loď jako vždy na hodinu přesně.
Když vystoupili, spustil jsem: „Čau hoši. Co kdyby náhodou nebylo kam vyložit materiál, co?“
„Mohli byste to třeba složit jen tak vedle ven před sklad.“, zavtipkoval jsem. Jeden z vojáku se na mě otočil. Přes tmavé hledí na jeho Energo-helmě jsem mu do obličeje neviděl, ale byl jsem si jistý, že se nesmál. Když později viděl hromadu nespáleného materiálu, vytáhl z levé boty masivní litinový nůž. Toho dne jsem ztratil svůj prst. Toho dne jsem se vzdal té poslední kapky naděje. Od toho dne jsem se od objektu vzdálil nejvýše na 10 metrů, když jsem zvenku utěsňoval okna a plechovka s lepící hmotou se mi odkutálela ze svahu směrem do písečné duny.

Šel jsem brzo spát, protože zítra měla přiletět loď a potřeboval jsem na nadcházející dny hodně síly. Vždycky, když mi práce nešla od ruky, prohlédl jsem si svou levou ruku a hned jsem v sobě nalezl nový zápal. Za ten rok a půl, co jsem tu strávil, jsem se naučil spát tady klidně. Za okny svištěl písek, ale vevnitř tento zvuk přehlušoval chod spalovacích generátorů. Kvůli potřebě mít jméno, jsem sám sobě začal říkat Felix, podle jména na uniformě jednoho mrtvého aliančního vojáka, co jsem ho spálil. Ráno jsem si oblékl Konfederační uniformu a začal snídat. Jindy bych byl celý den oblečený jen v plandavých trenýrkách. V téhle pusté horké krajině bez lidí nebyl důvod se oblékat. Jedině když slunce hodně pálilo, tak jsem si oblékl ještě nějakou tenkou volnou blůzu. Dojedl jsem a vydal se směrem k přistávací rampě, šel jsem chvíli po uchozené cestičce a sedl si v bezpečné vzdálenosti na bednu a čekal. Přibližně za deset minut jsem uslyšel, zatím jen v hlavě, ten protivný zvuk. Za nemalou chvíli se stal slyšitelným a byl tak pištivý, dotěrný a ohlušující, že se snad ani nedalo slyšet nic jiného. Byl to zvuk jaký vydávaly vysokofrekvenční sestupové motory. Vzhlédl jsem nad sebe k obloze a zahlédl jsem loď, která byla ještě poměrně vysoko. Natočil jsem se směrem k ní, abych tolik nemusel otáčet hlavu, ale oslepilo mě slunce. Na chvíli jsem zavřel oči a zase si sedl. Jak se onen všudypřítomný zvuk prohluboval, loď se snášela níž a níž, až za zvuku celkem snesitelného dosedla na pět mohutných tříprstých vzpěr. V zadní části lodi se začalo otvírat hlavní skladiště a já uviděl jak se na plošině spolu s hromadou těl a věcí spouští i dvě postavy. Najednou jsem sebou překvapením trhnul. Poprvé bylo něco jinak. Místo druhého vojáka s komplet Energo-zbrojí na sobě a automatickou plasmovou puškou tu stál normální konfederační pracant v uniformované kombinéze. Hned mě napadlo, že možná jednoho z nich nedávno válka stála život. Doufal jsem, že toho, co si na mě onehdy vyzkoušel ostrost svého nože. Pak mě ale cestou k vysunuté plošině napadlo něco jiného, třeba konečně Konfederace začíná prohrávat tuhle válku a začínají jí chybět lidi. Při té myšlence jsem se cítil tak dobře jako už dlouho ne. V každém případě se to ale nedozvím, protože stráž bude tak sdílná jako vždycky.
„1,67 tuny v 7 antigravitačních boxech,“ řekl namísto pozdravu. A začal spolu se svým člověkem řídit boxy směrem do skladiště.
Zajímalo by mě, jestli tihle lidi umí kromě sdělení váhy nákladu a řezání prstů vůbec něco jiného. Za čtvrt hodiny bylo vše přeneseno. Všiml jsem si, jak se při nakládání nabitých energetických jednotek k nim voják choval s poznání větší úctou, než kdy jindy. To mě trochu utvrdilo v mé druhé teorii. Každopádně jsem měl aspoň na týden o čem přemýšlet. Po odletu lodi jsem si myslel, že už mě dnes nic nemůže víc překvapit. Kdybych jen věděl, jak moc jsem se mýlil. Ještě ten večer, když jsem se ve skladišti přehraboval novým materiálem, jestli se mi něco nebude hodit (našel jsem jedny hodinky a knížku! Knížku!) se mi stala hrozná věc. Lidských těl bylo v téhle dodávce málo, ale to nebránilo jedné špinavé blondýně v alianční uniformě a s ránou v pravém stehně, aby se nezvedla a nepodívala se na mě pohledem, o kterém se v tu chvíli domníval, že je dost vyčítavý. Udělal jsem to nejrozumnější, co jsem v tu chvíli udělat mohl. Omdlel jsem.

Probudil jsem se na židli s rukama svázanýma za zády a nohama přivázanýma k židli. Po třetím pokusu zaostřit se mi to povedlo a zjistil jsem, že mám za krkem dost bolestivou ránu. Zahýbal jsem krkem a hlasitě sykl bolestí.
„Musela jsem si být jistá, že se hned tak neprobudíš,“ ozvalo se kdesi za mnou v místnosti klidným hlasem. Byl to takový ten hlas, ze kterého je poznat, že daný člověk má vše pod kontrolou. Hlas vyrovnaný, klidný a překvapivě tichý. „Super,“ pomyslel jsem si, poprvé za dva roky narazím na jedinou osobu, která by navíc mohla být ke mně přátelská a musím ji potkat zrovna v uniformě konfederační armády, v uniformě, která mě svědí, přesto že je čerstvě vypraná.
„Aha. Upřímně mě překvapuje, že jsi mě vůbec nechala probudit,“ řekl jsem a užíval jsem si můj první dialog po velice dlouhé době.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala se mě.
„Feli … eh ... neznám své jméno,“ odpověděl jsem a uvědomoval jsem si, jak přesvědčivě to asi zní.
„Dobrá, nech si ho pro sebe.“, odsekla. „Každý voják Konfederace má ale označení!“
„Já nejsem konfederační voják,“ přispěchal jsem rychle s odpovědí. „Jen pro ně musím dělat tuhle hroznou práci, jinak mě zabijí!“ Úplně jsem cítil, jak sjíždí očima zezadu moji vypranou uniformu.
„Opravdu?“ odpověděla pochybovačně a já si z hrůzou uvědomil, že její hlas zní mnohem blíž.
„Opravdu! Musíte mi věřit! Přísahám, že nelžu! Přísahám!“ několikrát mi při tom přeskočil třesoucí se hlas. Už byla skoro u mě. Křečovitě jsem zavřel oči a setnul pěsti.
„Naštěstí jsem našla něco, díky čemu brzy zjistím, jestli mluvíš pravdu a jestli má cenu, abys dál žil.“ Ozvalo se teď pro změnu přede mnou. Otevřel jsem oči a pohlédl do těch jejích. Byly krásné a odhodlané. Pak se sebrala, odešla a zanechala mě samotného v mojí jídelně. Natočil jsem krk směrem doleva a zjistil jsem, že venku je noc. Uvolnil jsem své tělo, jak jen to v téhle nepohodlné pozici šlo, a začal jsem v klidu přemýšlet. Díky čemu může rozhodnout, jaký jsem? A rozhodne správně? Tak po čtyřech hodinách, když už začínalo svítat, se objevila ve dveřích a v ruce měla nůž. Nůž, který se podle mého názoru nebezpečně podobal tomu, co způsobil lichost mých prstů na rukou. Srdce se mi rozbušilo jako o závod. Přišla ke mně a přeřízla pouta na rukou. Ulevilo se mi.
Chvíli jsem si užíval ten pocit, jak se mi krev pumpovala pryč z hlavy a já se uklidňoval a pak jsem se osmělil: „Jak si poznala, že nelžu?“
„Našla jsem tvůj deník, co si vedeš od doby, co žiješ tady na stanici,“ prohodila s úsměvem a podala mi nůž abych si mohl uvolnit nohy.

Tak jsem Karině, jak se jmenovala, vypověděl celý svůj příběh a ona zase mě. Zjistil jsem, že byla postřelena do nohy při výsadku na třetí planetu naší soustavy Erinda, kterou se snažili dobýt zpět od konfederační okupace. Ztratila vědomí a když se probudila, zjistila že se veze na palubě nákladní lodí. Když okolo něco kontrolovali stráže, byla tak chytrá, že i přes silnou bolest v noze hrála mrtvou. A to jí zachránilo život. Pak když byl opět dlouho všude klid, tak se otočila a s bolestí se zvedla a uviděla mě. Od doby, co tu byla Karina, jsem prošel proměnou a jakoby opět ožil. Proto jí nedalo moc práce mě přesvědčit, že až příště přijede ta loď s vojákem a technikem (doufal jsem, že počet vojáků opět nevzroste na dva), tak ji ovládneme. Dozvěděl jsem se, že je pravda, že Konfederace si opravdu v této válce poslední dobou nevede dobře. Z šesti obyvatelných planet v naší soustavě už měla pod kontrolou jen dvě a o Midas měla v dohledné době přijít.
Přišel den, kdy měla opět připlout loď. Oba už jsme přesně věděli, jak a co uděláme. Plán jsem si pro sebe v duchu opakoval mnohokrát. Opět jsem začal v hlavě cítit ten hrozný zvuk. Za chvíli k tomu i slyšet. Ale tentokrát mi nevadil tak jako jindy, byl jsem plný vzrušení a odhodlání k tomu, co jsem se chystal udělat.
„Co když se to nepovede a já zemřu?“, řekl jsem si pro sebe. Ale pak jsem si hlavně díky událostem posledních dní a díky tomu, co jsem se od Kariny dozvěděl o světech v posledních čtrnácti dnech, uvědomil, že smrt nemůže být horší, než to, jak jsem poslední necelé dva roky žil. Loď přistála, vysunula se plošina a já jsem v duchu přímo zajásal. Nejenže tu byl přítomen opět onen armádní dělník, ale tentokrát i bez prvního vojáka. Aby tenhle úbytek sil alespoň trochu vylepšil, měl přes montérky na zádech výbojovou semi-pušku. Jak jsem se k němu blížil, musel si to uvědomit také, nebo si všiml mého výrazu ve tváři, protože si pušku podal pěkně do ruky a aktivoval jí. Nechalo mě to klidným, náš plán to nerozhodilo. Naopak to, že byl jen jeden, ho výrazně ulehčilo a začínal jsem vážně věřit tomu, že vyjde. Vyložil náklad, a když vešel do vedlejšího skladu, byl chvíli tak hrozně unesen těmi paletami s energetickými jednotkami, že si ani nevšiml, že od jedné palety vede kabel směrem pryč a že stojím u vrat do skladu. Ukázal jsem zvenku do jedné místnosti na schovanou Karinu a dal jí tak znamení. Vzal jsem vrata od skladu a zabouchl je prudce dolů a rychle zajistil západku. Hned jsem si instinktivně lehl na zem v očekávání toho, co bude následovat. A tohle rozhodnutí mi zachránilo život, protože v následujícím okamžiku se vrata začala plnit dírami od výbojů z pušky. Ale už bylo pozdě. Vlivem silného magnetického pole vysokému proudu z kabelu se zhroutila polarita některých energetických článků z první palety, následná uvolněná energie spustila řetězovou reakci. Stěny sice výbuch vydržely, ale o tom, co se stalo uvnitř výmluvně vypovídala polovina sesunuté střechy. Jedno bylo jisté. Člověk, který se v době exploze nacházel vevnitř, nemohl žít. Rozhlédl jsem se po celém objektu a poprvé jsem to místo nepovažoval za domov.

Zapnul jsem v lodi navigační systém. A zjistili jsme, že se nacházíme na jednom z obyvatelných měsíců planety Midas. Fascinovalo mě, jak dobře jsem se vyznal v ovládání lodí a s tím spojených věcech. Pravděpodobně jsem ještě před tím, než mě ti bastardi přitáhli sem, byl pilotem. Podvědomě jsem vše totiž zvládal na výbornou. A přesto, když jsme spolu s Karinou stoupali vzduchem, uvědomil jsem si dvě věci. První věcí bylo, že ten vysoký nepříjemný rezonující zvuk tu nebyl slyšet. Krása. A druhou, že co nevidět konečně uvidím vesmír. To se také brzo vyplnilo a mě se naskytl ten nejpřesnější pohled na světě. Ta nekonečná temná prázdnota spojená s nespoutanou jiskřivostí miliard hvězd. Strhal jsem ze sebe tu prašivou konfederační uniformu a mrsknul jí na zem. Karina zatím zadala kurs k nejbližší alianční základně a aktivovala zážehovou sekvenci. Oba jsme se připoutali k sedačkám v kokpitu a kontrolovali akce po počítači. Generátory v zadní části lodi se začaly hlubokými tóny probouzet k životu. Ryk generátorů se stupňoval, až se v jeden okamžik najednou a s velikým řevem vybily a udělily lodi ohromnou pohybovou rychlost, která jí bude stačit až do cíle. Vybité generátory pomalu potichly a přestaly pracovat. Po zbytek cesty už nebudou potřeba. Loď klouzala potichu ohromnou rychlostí prostorem. A já se koukal ven z okna a se slzou v oku jsem si uvědomil že ještě včera pro mě celý můj svět znamenaly tři staré baráky, dva sklady a děravá kůlna uprostřed pouště. Ale Dnes! Dnes mi patří celý vesmír!

Romero*OldMan » Mám tu jednu z Knihy mejlů, pos.388, odst.11:
MĚL JSEM V KLOPĚ KARAFIÁT
PŘEJELA MĚ KÁRA FIAT

Jericho » Nevím zda se tu berou recenze, ale co...
Večer výtvarného umění, poezie a hlavně hudby - http://www.superbeat.cz/clanek/23801-vecer-vytvarneho-umeni-poezie-a-hlavne-hudby.html
Energií prozářený večer aneb vše jednou končí - http://www.superbeat.cz/clanek/23792-energii-prozareny-vecer-aneb-vse-jednou-konci.html

Ing. Stinolez » matejcik (1:00:35): Nejak dopadl, jeste jsem to nedodelal... :-D

matejcik » Bc. Stinolez (0:44:30): heleď stíne, jak ti dopadl ten workšop?